mad world

14. ledna 2018 v 22:25 | - Alison |  diary
"All around me are familiar faces, Worn out places, worm out faces.
Bright and early for their daily races. Going nowhere."


tohle je šílený svět. je tu tolik věcí, o kterým by se dalo diskutovat ("diskutovat" = psát sama pro sebe). nechtěla jsem probírat sensitivní témata jako politika a náboženství, ale všechno to s tím souvisí. bez tohohle by to vůbec nedávalo smysl.

jdu po ulici, vidím známé tváře. usměju se na ně a nic víc. nejvíc pravděpodobně ty lidi dělají úplně to samé - zvenku se usmějí a vevnitř řvou zmatkem. co je tenhle nonsense? jak má v tomhle přežít, natož žít?

nevím, jestli to někdo pochopí - asi jsem přestala žít. není to jakože jsem umřela a píšu ze záhrobí. nežiju život, přežívám ho. když se snažím vybavit si nějaké vzpomínky, vyleze prostě shluk něčeho rozmazaného. každý den jde strašně rychle a já si jen uvědomuji, že ten čas nedostanu zpátky. čas není ledajaká věc, kterou můžete dávat, půjčovat a krást. každý den si uvědomuji, co všechno nevím, co probíhá, aniž bych to tušila. každý den si uvědomuji, jak je každý den úplně stejný. jdu do školy, napíšu pár testů, jdu domů, spím a celé znova. má vůbec smysl tohle dělat? každý den si uvědomuji, že nic necítím. většina lidí by při těhle myšlenkách byla doma a bulela do polštáře. mysleli by si, že mají takzvané deprese.

úplně nejvíc miluju, jak mnoho mých vrstevníků si myslí, v jak strašné depresi jsou a přitom... nic. prostě nic jim není. mně taky nic není. jsem jem člověk, který se snaží přemýšlet realisticky. pozivita ani negativita tady nikomu nepomůžou. na to je tenhle svět moc šílený.

"Their tears are filling up their glasses. No expression.
Hide my head, I want to drown my sorrow. No tomorrow."


kdybychom měli ukázat svoji pravou podobu, pravděpodobně by to byla malá postavy s neuvěřitelnými kruhy pod očima, těžkou taškou plnou kamenů na zádech, s žádným výrazem na tváři. postavy by se pořád pohybovaly v kruhu, protože jak se říká - historie se opakuje. nic se nezmění.

jen tak sedím ve svém pokoji a čumím do blba. najednou mě přepadne takový vztek, ale i tak to pořád v sobě dusím. pořád čumín do blba. nebo na svůj monitor? kdo ví. možná se mi v hlavě prohání nápady. možná přemášlím o životě. ne, přemýšlím o lidech, o nás. cílem tohoto článku je uvědomění. že žijeme v realitě a samozřejmě změna, jak je v nadpisu článku. v posledních letech jsem si uvědomila svůj talent - všechno tiše pozorovat a odvodit si z toho další informace. Ani nevíte, jak jenom pozorováním toho strašně moc vyčtete. jako třeba kde daný člověk byl, co dělal, jaké má vlastnosti a tak dál. někteří lidi jsou tak otevření, že je můžete číst jako knihu. a text je jejich povaha. nejvíc mě dostávají takoví ti lidé, kteří musí být stále středem pozornosti. ale to není to nejhorší. na to mám svůj názor. osobně vnímám jako nejhorší typ člověka takový, jenž prostě musí všechno umět a dobře zvládat. proboha, vzbuďte se, tohle je realita.

vzpomínám si na tenise, kam jsem chodila s dalšími třemi holkami. dvěma z nás tenis fakt šel dobře, ale ony na něj chodí už asi 7 let. my, ty zbylé dvě, jsme byly nové a nic jsme neuměly a upřímně nám to vůbec nešlo. jenže ona místo toho, aby pochopila, že nic nejde bez času, tak zdrhla na záchod, kde strávila půl tréninku a potom se na konci tréninku rozbrečela. nakonec to po roku vzdala. jinak podotýkám, že chtěla na tenis sama, nikdo ji tam nenutil.

taky tahle stejná holka dostala jednoho spolužáka do problému. bylo to takové klišé. abych to zjednodušila, prostě ten spolužák (skládá se z 95% sarkasmu) jí řekl sarkasticky, že je nepotřebná. byla s tím poslední dobou strašně posedlá a hrála si, jaká je tichá chudinka. doopravdy je to extrovertka, která má silný hlas a všechny dokáže přeřvat. má potřebu všechno umět a zvládat. nakonec se mu snažila ve všem pomáhat, aby dokázala, že to fakt myslí vážně. nevím, jestli nechápe sarkasmus či co. nakonec si toho všimla učitelka, napsala mail rodičům a dost to zdramatizovala. nakonec skončil s důtkou kvůli podvodu a vědomné lži, nebo co tam bylo. ještě se vrátím k té potřebě všechno umět. na podzim jsem dělala soustavy rovnic (v té době jsme to ještě neuměli, ale nějak jsem si našla cestu a celkem mě to bavilo řešit) o přestávce. nesuďte mě, neměla jsem co dělat. ona si toho všimla a zeptala se "proč to vlastně děláš? to máš jako potřebu být vepředu?". kdyby pohled mohl zabíjet, byla mrtvá už v minutu před její otázkou.

ve vedlejší třídě, když jsem byla stále na základce, byla holka. milá křesťanka. jenže se nebaví s nikým, kdo je proti bohu, bibli a jejich zákonu. a vemte si, že jsme v česku, kde jako vážně 1 z 4 000 je křesťan. se mnou prohodí dvě slova maximálně, protože jsem jiného náboženství. málem jsem s ní skončila na škole, ale naštěstí ne. tohle je jeden z typů, kteří na vyšších školách prostě nepřežijou. mimo to je další typ holky (také z naší základní školy... naše škola byla prostě nacpaná debily), která je totálně ale totalně vypatlaná. to si ani nedělám srandu. seděla jsem vedle ní na jedné hodině a věřte mi, že jsem psychicky trpěla. jednou si vybrečela dvojku z češtiny a další den dostala čtyřku z diktátu.

nebuďte jako lidi, které jsem uvedla tu nahoře. to jsou marné případy, které nemají šanci. jestli jste takoví - gratuluji, zrovna teď vás podceňuju. nemám absolutně žádný respekt k takovýnhle lidem.

samozřejmě každý chce někdy uspět. ale co k tomu máte udělat? každý den se rozhodujeme, jakou cestou jít. některé volby jsou méně relevantní, jiné vám změní život. v životě není nic jistého a nezbývá nic moc jiného než riskovat. můj ideál je mít svoji vlastní laboratoř, kde bych testovala a vymýšlela nové tézy a teorie. bylo by o dost jednoduší mít nějaký cheat, který by ki ukázal, co mám dělat, abych toho dosáhla. ale nemám. snažím se toho dosáhnout logickým uvažováním a pravděpodobností. v horším případě prostě dejte na instinkt, ale tím bych se moc neřídila. kdežto pocity jsou jen pocity, fakty jsou doložené. řiďte se čím chcete, je mi to jedno. jen chci, abychte věděli, že je možnost.


"And I find it kinda funny, I find it kinda sad.
The dreams in which I'm dying are the best I've ever had.
I find it hard to tell you, I find it hard to take.
When people run in circles, it's a very very mad world."

podle mě je dost vtipné, jak si každá holka myslí, že dokáže změnit svět, v horším případě kluka. věci se jen tak nezmění. když tomu dáte čas, možná se to změní jen na oko. ale uvnitř je to úplně stejné. je to jako kdybyste měli model kostry. když něco dáte jinam, zničíte to. tohle je jedna z mnoha vlastností způsobující lidskou blbost - idealizace. podle všech musí být všechno perfektní. jenže když vezmente ideál dvou lidí, budou jiné. a pokud bude každý chtít všechno po jeho, budou se o to bít, dokud se navzájem nezničí. tohle se metonymicky děje dneska. lidstvo se snaží dosáhnout ideálního stavu a přitom neví, co všechno to stojí. když chce holka změnit nějakého kluka (jestli znáte aplikaci episode, tam je o tom polovina příběhů), většinou si neuvědomuje, co chce on. měnit člověka je sobecké. děláte to pro sebe, abyste byli pyšní. nebo abyste si vymodelovali svého kena či barbie. jestli se vám něco nelíbí udělejte to nejjednodušší, mluvte. mluvit je snadné. na co máme pusu.

the end. chopped off.
- Alison
 


Komentáře

1 Caitlyn Caitlyn | Web | 16. ledna 2018 v 20:10 | Reagovat

Vieš, občas si hovorím, že či to čo robím, má vôbec význam. Som len krpec v obrovskom vesmíre. Kvôli tvojmu článku teraz takto premýšlam :D Neviem, proste mi to napadlo.
Ale proste...má všetko vôbec zmysel? Celkovo ten kruh: vstaň, pracuj pre štát, choď spať. Takto to ide dokým nenatiahneš bačkory. Ale má to význam? Nemá to žiadny dopad na chod vesmíru, priestoru...proste rozoberáme také sprostosti, a akoby na tom ani nezáležalo.

Rip čo to Cait zas napadlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama